Půlrok se s půlrokem sešel a vy jste se za tu dobu snad už doslechli, že na HOCZ funguje skupinka lidí, která vystupuje pod pracovním názvem „RPG tým“. A pokud jste se o RPG týmu nedoslechli, gratulujte nám, podařilo se nám pracovat celou tu dobu v naprostém utajení.

Když už tedy víte, že existujeme, určitě byste se i rádi dozvěděli, proč existujeme a co vlastně děláme. Zároveň vás určitě velice zajímá, jaký vliv bude mít RPG tým na vás osobně. Přinese vám nějaké nové povinnosti? Ale hezky postupně:

Kdo patří do RPG týmu?

Správci RPG: Alex G. F. Essaouir, Ayana Black

Členové RPG týmu: Aden G. Greywords, Arien Severin, Carla Fibres, Diel M. Tarkin, Drusila Addams, Grace R. Silvergrass, Jane Boneová, Lucas A. Laurie, Sneaky Rossi, Susanne Nightingale, Sysi Lumpíková, Teodor W. Kaily

Aktuální seznam najdete vždy v RPG diskuzi.

Podle čeho byli členové vybíráni? Je stále možné získat členství?

RPG tým na úplném začátku sestavoval Mornanth B. Weasley (zakladatel a první vedoucí týmu), který podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vybral nadějné duše, s nimiž se rozhodl spolupracovat. Vytvořila se nějaká základní skupinka, která o dalších členech rozhodovala a stále rozhoduje hlasováním. Žádné přihlášky se neposílají, když z RPG týmu někdo odejde, členové týmu si sami vybírají nové potencionální členy, které kontaktují. Víme, jak hrajete a dokonce si myslíme, že víme, jak jste spolehliví, zodpovědní, pracovití. Prioritou je brát do týmu členy bez dalších závazků, tzn. minimum studentů a profesorů, kteří mají jiné povinnosti.

Jak se dá s RPG týmem komunikovat?

Možností máte hned několik. Buď si zjistíte v RPG diskuzi aktuální seznam členů, vyberete si sympatické jméno (nebo aspoň jméno, které se vám bude líbit) a použijete sovu, email, Icq, skype, whatever onoho sympatického jména. S ním vyřídíte, co potřebujete. Další možností je, otevřít si RPG diskuzi, napsat váš dotaz přímo tam a doufat, že vám někdo odpoví… (A on vám samozřejmě dříve či později i někdo odpoví!) Poslední možností je kontaktovat nás na mailu RPG@hocz.org (pro zapomnětlivé: mail je uveden i na úvodní stránce).

Co má RPG tým na starosti? Co by měl dělat?

Tak v prvé řadě už jste určitě všichni něco slyšeli o RPG školce pro nováčky. Mnoho z vás si jí i prošlo. Plánuje se i RPG škola, ale o tom netřeba se rozepisovat.

Dále jste si pak určitě všimli, že vám tahle banda lidí schvaluje (či spíše zamítá) popisy postav.

Zároveň se snažíme zajišťovat více RPG dění na škole. Takový nadstandard k vypravěčování profesorů. Krom různých náhod se snaží organizovat různé oslavy, slavnosti, svátky. Ovšem jen po „formální“ stránce, řekněme. Rozhodně nechceme brát a nebereme zásluhy profesorům, kteří tyhle akce zajišťují personálně.

RPG tým kontroluje chaty a hraní na nich. Zároveň se stará o popisky chatů, takže pokud například vytopíte klubovnu, nezapomeňte se o tom zmínit, aby bylo možné popisky aktualizovat. Samozřejmě se můžete ozývat i profesorům.

Sledujeme RPG hráčů a spolupracujeme se správci RPG ve věci správy RPG. Co si pod tím představit? Prostě se zajímáme o úplně všechno, co se dotýká RPG. I o vás, jelikož vy jste součástí RPG. Jinak řečeno, chceme mít o každém z vás nějaký obrázek, chceme o vás něco vědět. Snažíme se sledovat vaše individuální osobní questy. A s tímhle bodem souvisí vaše povinnosti.

Kdy a o čem budu RPG tým informovat?

Jelikož není možné, abychom všechno stíhali pečlivě sledovat, náš e-mail je určený pro vaše vymyšlené osudy. Ušetříte si možné problémy, pokud nám průběh svého osobního questíku pošlete předem na „schválení“. A zároveň si ve hře ušetříme scénky typu: „Pokousal mě vlkodlak!“ Samozřejmě je možné domluvit se na nějaké pomoci při realizaci vašeho osudu.

Spontální akce, při kterých se nikdo neztratí z povrchu zemského, nám samozejmě předem hlásit nemusíte. Ale bylo by od vás hezké, kdybyste nás informovali o následcích – když například po bitvě zůstane v síni nepořádek – je třeba to změnit v popisku chatu.

Na náš mail také patří žádosti o cizí postavy (tzv. Cpčka) – žádosti bez dobrého důvodu jsou zbytečně vyplýtvaný čas – náš i váš. A případné úpravy jmen – pokud jste například v RPG plnoletí a vdáte se – musí to schválit RPG tým. Chcete žádat o změnu jména jen proto, že se vám stávající přestalo líbit? Zkusit se má sice všechno, ale tohle ani nezkoušejte. Mějte na paměti, že jména si lidé nemění denně. Je potřeba mít dobrý RPG důvod a také logické nonRPG vysvětlení…

A pokud máte v hlavě nějaký úžasný nápad na odpolední akci, opět, neváhejte se ozvat!

A tím bychom to snad mohli ukončit.

Víte na koho se obracet, kam se obracet a s čím se obracet.

Navždy (nebo na co nejdéle, doufejme) váš,

RPG tým

mě to prostě nedá a musím vám napsat pár pěkných řádků. A budu děkovat a chválit a tak vůbec :)

Ani nevím komu všechno jednotlivě a za co, ale tak hlavně Susanne a Hedvičce za naprosto DOKONALOU A EPESNÍ výzdobu. Jejich kluběnky jsou roztomiloušké a nádherné. Norbertek vyfasoval vlastní terárko! (To mi připomíná, že mám u sebe další tři ztracené kluběnky – kdo postrádá svou kouli, nechť se mi ozve). Kofoláčci vyrobení jako postavy z HOCZ nemají konkurenci, pavouci a zlatonky, které se dají i zvracet jsou božské. Mrtví hadi jako řetězy se přemnožují a mám pocit, že jich je mnohem a mnohem více a že za pár dní nebude v inventáři krámů HOCZáků už místo a já jim budu muset pronajmou vedlejší byt. To krásné vzpomínkové tablo nechám zasklít! Aby se mu něco nestalo! A ten DORT! Jéžiš lidi… přísahám, že už nikdy nechci marcipán ani vidět. Na druhou stranu, alespoň jsem doslova okusila chuť Bradavic :)

Susanne a Hedviku tohle všechno stálo spoustu času, energie, námahy, nervů, nadávek a peněz. Teď MY musíme vymyslet, jak se jím více odměnit, než jen blaženým úsměvem a tupým spokojeným výrazem.

Ričí, děkuji za sebe za LARP i když jsem se ho neúčastnila. Je až kupodivu kolik lidí ti bylo ochotno dělat CP a kolik znuděných dítek hrálo. K mým uším se nedostalo snad nic negativního. Sama jsem se neúčastnila, za což se omlouvám, ale vypadalo to skvěle a to, že jsi zapojil i mou drahou polovičku… nádhera :) Díky moc za konečně podařený LARP se vším všudy.

Grace a Kitty, schovala jsem poslední kousek vaší makabrozní bábovky! Nechám ji vyschnout a archivuji jí! A na příští sraz uděláme společně hromadu barevných bábovek! Za každou kolej jednu… včetně fialové za cizince!

Sysinko, ty jsi úžasná básnířka a tvá básnička k výročí pěti let HOCZ byla to nejkrásnější, co jsem od tebe kdy slyšela a četla. Doufám, že ti nebude vadit, že až vybalím vzkazník, že jí sem umístím i pro ostatní. Děkuji ti za ní moc :)

Blacky, tobě děkuji za přednášku, u které tě dokázala ta banda poslouchat víc jak hodinu a bavilo je to. Konečně vědí, jak to všechno bylo, kde se co stalo. Bylo to krásné, úžasné a poučné :)

A všem ostatním děkuji za to, že jste společně vytvořili konečně HOCZ sraz, který byl o HOCZ, o společné zábavě, programu a že ty dva dny byly prostě dokonalé. Nechtělo se mi až věřit, že jste se nevykašlali na kostýmy, že jste se snad i těšili na soutěž, na LARP, že jste se zapojili do přednášky, že jste pomáhali s výzdobou, neofrňovali nosy jak je většinou ve zvyku. Atmosféra na srazu byla společnou prací a konečně po dlouhé době vypadali všichni spokojeně a vytvořili nádherné vzpomínky. Všem vám vřelé díky a neskutečně se těším, až zase splácáme další sraz a vím, že bude ještě skvělejší, než byl teď. Jsem ráda, že se HOCZ pomalu stává opět HOCZ. Jen tak dále.

Ještě jednou všem neskutečných díků posílám a pokud jsem na něco zapomenula, někoho nepochválila tak se omlouvám, ale jsem plná zážitků a jeden druhý překrývá :)

Ginny

Hrad>

V Klubovně ve čtvrtém patře najdete:

• Škůdce – vyžeň ze zahrádky všechny škůdce.
• Kouzla – cvičení kouzel s ukecaným chrličem.
• Protego – procvičování kouzla protego s profesorem Snapem.

Hru Škůdce naleznete i V Brumbálově čajovně v Prasinkách a také V kavárně MA na pozemcích Merlinovy akademie v Londýně.

Přejeme vám mnoho zábavy.

Venku se ženou mraky, studený vítr mi shazuje prádlo ze šňůry. Před pár týdny bych si pomyslela, že je to stejně nepříjemná atmosféra jako na HOCZ. Teď vím, že je to naopak. Vítr mou pochmurnou náladu odfoukává kamsi pryč od mých myšlenek a to prádlo posbírám.

Víš, něco se změnilo a já mám neskutečnou touhu ti říci co. S odstupem času, s přemýšlením sama se sebou jsou zjistila mnoho věcí, díky kterým se mi lépe spí, přemýšlí, díky kterým jsem zjistila, kudy vede ta cesta, kterou tak dlouho hledám. Nevím, zda ta cesta je dost široká i pro tebe, ale to záleží na tobě, jestli se na ní budeš chtít vejít. Jestli bude v tvých očích pro tebe správně vydlážděná.

Chci ti napsat jen pár slov a vět, které změnili můj pohled, můj přístup a možná mění i mne samotnou.

Přišla jsem na to, že když jsem v pohodě já, je i mé okolí v pohodě.Když budu mrzutá já, nebudu schopná pro své okolí nic udělat. Tak jsem si sedla, vzpomněla si na tebe, na naše kamarády a na hocz. Pár dní jsme takhle seděla a zjistila jsem , že prvně musím myslet sama na sebe. Tak jsem začala myslet na sebe Vzpomněla jsem si na to, proč jsem na hocz přišla, co mě tu drželo, kdo mě tu držel a proč jsem tu dělala co jsem dělala. Pomalu se mi rozhostil na tváři úsměv, protože jsem si vzpomněla na tvůj výraz nadšení, když se hrál pěkný kvest, když byla na vysvědčení pěkná zníka a když jsme se všichni někde sešli. Vzpomínky na můj důvod tu být mi vrátili mou ideu, se kterou jsem tu začínala a na kterou jsem zapomněla. Víš jaká ta idea byla? Osobně si myslím, že se tolik neliší ani od tvé, nebo ostatních. Byť máme rozdílné názory, občas se pohádáme nebo se neshodneme, věřím, že základ máme oba stejný. Jsme tu pro sebe, pro ostatní, pro naše vzájemné pobavení, uspokojení nás všech, pro tu touhu něco tvořit, někomu udělat radost, někam patřit a být něčeho součástí. Něčeho, co má mnohem hlubší smysl než si myslíme.

Víš co mě ale strašně trápí? Že se už nedokážeme v klidu zamyslet. Zamyslet a přijít na to dobré a pořád vidíme to špatné. Naučila jsem se krásnou věc a s tou se chci podělit i s tebou. Myslet negativně zabíjí tebe, tvé snahy, tvé úsilí a tvé okolí. Naučila jsem se na všem špatném vidět protiklad. Najdu si tu nejhorší možnou variantu, toho, co by se mohlo stát a hned k tomu najdu přesný protiklad. A ejhle..Najednou oboje vypadá reálně. Když jde totiž jednou jedním směrem, zákonitě to musí jít i opačným směrem. A když vidím, že to jde i tou dobrou cestou, držím

se toho a vyvaruju se toho, otočit se směrem opačným. Věříš, že to pomáhá? Zkus si to..Třeba..na stole máš hrnek horkého čaje? Co je to nejhorší co tě napadne? Vyleje se ti do klína a popálí tě..opak je ale lepší, bude to strašně dobrý čaj a ty si ho vychutnáš s polomáčenkama a bude ti strašně dobře a čaj se rozhodně nikam nevyleje. Oboje je dost reálné.A obojeho můžeš dosáhnout. Stačí jen chtít. Myslet na to lepší je mnohem příjemnější a uvidíš, že i ty se budeš cítit lépe.

To stejné, jako když pořád poukazujeme na to, co je špatně. Ale jakmile je něco dobře, necháme to být, jako samozřejmost. Kde je jedna strana musí být i ta druhá. Kde je negativní kritika, musí mít protiklad – pochvalu. A na tu zapomínáme. Vzpomeneš si, když ti naposledy někdo poděkoval za nějakou maličkost, kdy tě někdo za něco pochválil? Já si fakt nevzpomenu. Stejně i tak naopak. Pokud něco chci, musím to stejnou mincí oplácet. Osobně se přiznám, že s tím chválením a vděkem jsem s tím taky dost na štíru. Ale abych ti pověděla pravdu, je mi mnohem lépe, když jsem si to přiznala a vidím, jak moc to ubližovalo mě. Teď alespoň vím, jak se cítí mé okolí. Chápeš mě?

Taky jsem měla strach. Strach mi bránil strašně moc ve strašně moc věcech. Ale dokázala jsem se s ním pracovat. Smířila jsem se sama se sebou a naučila jsem se mít ráda sama sebe. Vím, že strach mě brzdí. Určitě ten pocit znáš. Třeba tady na hocz. Moc dobře si určitě pamatuješ, jaké to je mít strach s něčím přijít, na něco se zeptat, něco navrhnout. Ale proč mít ten strach? Co hrozného se může stát? Že s tebou nebude někdo souhlasit? Že ti nápad smetou ze stolu? No a? Ty máš mít ale dobrý pocit, ze své snahy. Tvoje pocity jsou to nejdůležitější. Pokud máš pocit, že máš co říci, neváhej a udělej to. Za tvá slova ti nemůže nikdo nic udělat. Je to tvá myšlenka, tvůj nápad, tvé rozhodnutí. Jsi to prostě ty. A bát se sám sebe je to nejhorší co můžeš udělat. U mě to funguje. Nebojím se sebe, tudíž se nebojím ani tebe, ani nikoho jiného. Jsou to možná složitá slova, ale je to tak.

Když píšu tyto řádky, pořád přemýšlím jak pomoci té „strašné“ situaci tady na HOCZ. Máš pravdu, nelíbí se mi v jakém stavu to všechno je. Ale proč to v tom stavu je? Protože jsme to tam nechali dojít. Ale na druhou stranu, všechno zlé je k něčemu dobré. Nic se neděje bezúčelně. Možná ti to bude připadat jako klišé, ale já vím, že tohle zvládneme, posuneme se dál a všechno se to vyřeší a všichni si vzpomeneme na to, co vlastně chceme. Zní ti to asi dost naivně. Ale opravdu stačí aby člověk chtěl. Aby měl tu chuť. Můžu se tu snažit ti ji vrátit, promlouvat ti do duše, ale sama dobře vím, z vlastní zkušenosti, že pokud se sama nepřesvědčím, sama nebud chtít a sama v sobě nenajdu ten aleán, nadšení a radost, NIKDO mě k ničemu nedonutí. A myslím, že to stejné bude platit i u tebe. Já vím, že ti na našem projektu záleží, vím že to tu může být skvělé a vím, že to tu máš za své.

Stejně jako my všichni ostatní. Jediné co pro tebe teď mohu udělat, je být tu pro tebe, pro sebe…popřát ti hodně štěstí a nepřestat bojovat. Tenhle projekt nám obou přirostl k srdci a pokud ho chceme vytvořit, utvořit a dotvořit, musíme chtít. Mě se chce..a co tobě?

Ginny

p.s. vzpomínáš?

Nebojte, neuchvátila mne žádná lingvistická úchylka. Alespoň ne veřejně. Tento termín, jehož autorství (velmi pravděpodobně, už podle zvuku toho sousloví) patří siru Stanleymu, mne dnes nelítostně srazil do kolen. V tom nejlepším slova smyslu. Tak jemné a rafinované vyjádření mého – tedy vlastně našeho – nápadu bych sám asi nevymyslel. Jsem tak posedlý zdlouhavým polopatickým okecáváním, že neskončím, dokud polovina mého obecenstva nespí. Tu druhou potom rád něčím po zásluze odměním. Motivace musí být. Ale snad se tentokrát přemohu (haha) a nechám vás užít si mé žvásty a blefty hezky po částech. A nebudu přeskakovat. Asi jako teď.

Jak jste uhodli, máme za sebou Olomoucké rokování. Bez ztrát na životech, na majetku a… no, o zdraví raději pomlčím. Ale jsem u vytržení. Celý večer mám pusu od ucha k uchu a, stejně jako ostatní, jak jsem slyšel, nemohu přestat myslet na další a další věci, které by se daly zlepšit. Jen tak, divoce a nevázaně nechávám myšlenky tlouct se o sebe a i přestože vím, že z nich zatím nechci vykřesat nic konkrétního, už ten samotný pocit je k nezaplacení. Ano, vážení, trpím nadšením prvního stupně a zřejmě se to šíří. Má to velkou šanci rozpoutat epidemii a já jsem hrdým bacilonosičem. Kucky kuck. Chce někdo pusu? :)

Všichni víme, že HOCZ má problémy. (sic) Problémy jsou od toho aby se řešily a i když se jich sejde nelidská hromada, vždycky se najde pár pošahaných lidí, kteří si myslí, že to zvládnou. Buď si naberou příliš a zlomí je to, nebo se k nim přidají další a další cvoci a postupně to začne vypadat o dost normálněji a zvládnutelněji. Máme náběh na to druhé a chceme se dostat tak daleko, až budeme vypadat úplně normálně a každého bude bít do očí ten, kdo ty problémy stále uvidí. A potřebujeme vaši pomoc, aby nám to prošlo. Nebraňte se, nechte se strhnout a užijte si tu jízdu. Rozhodně můžu slíbit, že na ni nezapomenete. O co jde?

O velký motivační tobogán, maraton, perpetuum mobile. Chceme dodat všem kolem tolik energie, že už se náš kolos nezastaví. Aktuálně tu spí čtyři stovky lidí, kteří by dohromady dokázali postavit na nohy nadnárodní korporaci. Kdybychom vás zapřáhli do řetězů, tak máte výkon těch nejsilnějších sporťáků. A když dokážete nasměrovat své myšlenky, nápady a hlavně probudit nadšení, začnou se dít ta pravá kouzla. Proč to neděláte? Strach z neúspěchu? Z nedocenění vaší píle? Znuděnost? Pohodlnost? To vše dokážeme smést z povrchu zemského. Nevěříte? Přitom stačí tak málo.

Dnes jsem se stal svědkem několika zázraků. Viděl jsem děvčata, která prý nedokázala nahlas projevit svůj názor, jak ventilovala ty nejtrefnější nápady. Viděl jsem ukecané týpky – pohodáře, jak si zvládli organizačně ujasnit, jak asi vypadá vydávání časopisu. Viděl jsem jiskřičky v očích i u těch, kteří o sobě prohlašují, že už dávno vyhasly. Viděl jsem bývalé profesory, jimž už někteří vystavovali parte, jak vtipkují na vzájemné účty s okolím a usmívají se upřímněji a odpočatěji, než jsem je kdy zažil. Mě ať nikdo neříká, že něco nejde.

A opravdu nemusíte udělat moc. Až nadšení projde kolem vás, přilepte se a nechte se jím nasáknout. Zkoukněte znova Potteří filmy (klidně i ten šestý, ale nepočítejte že Rowena začne rozdávat prezervativy, jen protože se děckům v Hollywoodu bouří hormony), začtěte se do všech dílů, přečtěte si Bajky nebo před spaním klikejte na odkazy na HP Lexiconu. Osvěžte si paměť, začněte vymýšlet svoje příběhy a nechte se inspirovat. Najděte si přátele z HOCZ ve vašem okolí. Pokud vám padnou do noty, domluvte si nějakou čajovnu nebo třeba lavičku v parku, kde se budete scházet. Bavte se o svých představách na táborech, berte si na dovolenou s rodiči hromadu papíru a tužky, sepisujte myslánky svých postaviček, návrhy na zlepšení výuky, systému, chování, čehokoli. Zakládejte si to do stolu a buďte připraveni, že to tam možná nebude chytat prach, ale sejde se to s desítkami dalších podobných návrhů a později o tom budete diskutovat. Rozhodně se budete muset naučit kompromisům a pár zklamání přijde, ale tohle je vaše nejlepší šance. Nechcete ji promarnit a sami to víte.

A já vám tady nebudu mektat naprázdno. Pochopili jste, kam směřuji? Začněte si stavět pozitivně laděné nitky a spojte se s dalšími podobně nadšenými stvořeními. Až to zvládnete, nic vás nezastaví. Až si dupnete, zatřese se zem. Ale pozor na kytičky. Kromě nudy a strachu nic ničit nechceme. Právě naopak :)

A kde budu já a mě podobní? My budeme pravidelně blafat o dalších a dalších věcech, které se vás týkají a ukazovat vám, kam se máte zaměřit. Snad vám to pomůže opřít se do správných míst a tím ještě znásobit vaši sílu.

Tak co, jdete do toho?

Drahý Lukasi,
zanedlouho tomu bude pět let, co jsme se na Kirarovu a Rizotovu pozvánku sešli u pomalu se rodících Hogwarts. Známe se už z nějaké doby před nimi (propána, ono bylo i něco PŘED nimi?) a prošli jsme si spolu pěknou snůškou problémů – osobních, pracovních a samozřejmě i horami problémů týkajících se HOCZ. Nikdy bych si nedovolil tvrdit, že jsem tvým nejlepším přítelem, ale naše přátelství a spolupráce trvá už dlouhou dobu a po určitém období se dva lidé často znají mnohem lépe, než by si otevřeně přiznali.

Když jsi před necelými dvěma týdny, i přes své neustálé ujišťování, že se v organizačních věcech přestáváš vrtat, opět napsal na nástěnku rozpálenou výzvu k nové revoluci, uvědomil jsem si, že náš začarovaný kruh ani zdaleka nezmizel. Když jsem se v březnu vracel do civilizace a na HOCZ z nepříjemné nucené dovolené, doufal jsem že se mi podaří ukonejšit rozhašteřené profesory a dovést školu alespoň do úspěšného závěru roku. Zdánlivě se mi to podařilo. Bývaly dny, občas dokonce řady dnů, kdy v naší debatce nepřibyl ani jediný příspěvek. Zřejmě si naši profesoři neměli co říct. Osobně jsem to považoval za neškodné, nijak mi to nevadilo. Kde se nic nedělá, nic se ani nezkazí.  V ostatní komunikaci s nimi vše zdánlivě fungovalo, stačilo abychom je já nebo Alex o něco požádali a víceméně se tak stalo. Život sice trochu usnul, škola stagnovala, ale měl jsem dojem, že se alespoň stabilizovala a že si všichni alespoň odpočinou od neustálého stresu a zapomenou na své žabomyší hádky. Přání otcem myšlenky. Ticho nemohlo věštit nic kromě další bouře a já musel být slepý, že jsem to neviděl. Nebo zaujatý jinými věcmi. Mea Culpa.

Dovedu si představit, až s nechutnou jasností a barvitostí, jaké myšlenky se Ti honily hlavou, než jsi začal svůj příspěvek psát. Jaký pocit marnosti, vzteku a zoufalství přemáhá někoho, kdo dlouhé měsíce a roky vkládal svou energii a čas do projektu, ztělesnění vize a mnoha lidských přání, jen aby potom zjistil že kvůli nedostatkům ostatních a problémům pramenícím z obyčejných lidských vlastností vše jde hezky z kopce, s železnou pravidelností končí ve stejné louži a že téměř všichni, kdož si v té louži smočí kotníky, předvádějí tragikomické scény – kopou mokré bahno kolem, aby nebyli špinaví sami, ukazují na ostatní špindíry, naříkají a prskají, že už nemají chuť ty kalhoty prát, nahlas křičí kolik kroků kolem louže dokázali udělat oni, než se také zašpinili, nebo jen pokrčí rameny, povýšeně prohodí že to přece říkali předem a že nemá cenu se o tom bavit. Připomíná ti to něco? Vzpomeneš si, kdys podobné scény u nás slyšel poprvé?

Před čtyřmi lety se začaly naše neshody s Rizotem narůstat na intenzitě a po několika aférách jsme se rozhodli strhnout staré vedení a dosadit nové, svěží, které se dohodne na další budoucnosti HOCZ a popožene věci kupředu – naši první Správní Radu. Věci tehdy proběhly trochu jinak – odstranit jednoho člověka bylo jednodušší, než sesadit čtyři a kvůli zlé krvi mezi námi a Rizotem a jeho přáteli se nedalo o nějakém jednání příliš uvažovat. A protože jsme nejdřív jednali a pak mluvili, podobné házení bahna nástěnku postihlo až po výměně vedení a ne před ní. Ale především, měli jsme všichni téměř čistý štít a dalo se stavět hezky od podlahy. Díky tomu jsme byli konstruktivní a efektivní až na půdu a téměř jistě to byla nejlépe fungující Správní Rada, co kdy náš projekt potkala. Ale, jak už jsem několikrát od té doby řekl, časem mi došlo, že čisté řezy nejsou vždy dobré řešení a naučil jsem se mnohem více vážit si lidských vztahů, přátelských i kolegiálních. Ať se semele cokoli, nechci podobné převraty opakovat. A proto se do toho všeho opět vkládám – abych trochu ohladil ostré hrany, abych zabránil Tobě, nebo komukoliv dalšímu, aby bral situaci do svých rukou a pošlapal to, co se tu stihlo za dlouhé roky vytvořit.

Prosím, nechápej mne špatně. Rozhodně Tě celým srdcem i hlavou podporuji a volám po změně stejně, jako Ty. Jen rozeznávám rozdíl mezi revolucí a pučem a ač pevně věřím, že si ten rozdíl uvědomuješ stejně dobře, obávám se, že plno lidí by si ve světle předchozích událostí mohlo věci vyložit trochu zkresleně. Na Hogwarts je ohromné množství práce, ať už jde o administraci, urgentní problémy, přípravu výuky na další rok, nebo o desítky nedokončených konceptů v různých stádiích přípravy. Hromada práce a téměř nikdo, kdo by ji udělal. Všichni mají své starosti, všichni se topí ve stejných negativních pocitech, jako Ty a buď se jim poddávají, nebo je ignorují. Snad nikdo v aktuálním složení „dospělého“ vedení neměl opravdové nadšení do práce už několik měsíců, možná dokonce i let. Dokonce i noví profesoři, kteří jsou vzrušení ze svého příchodu do vůdčí sféry, většinou zděšeně sledují aktuální stav našeho kolektivu a nadšení z nich vyprchá během pár týdnů. To je přesně to, co se musí změnit a jediný způsob, jak rozehnat chmury a ponorkovou nemoc, co sužuje všechny naše přátele, je vehnat dovnitř čistý vítr. Dostatek nových, nadšených lidí, kteří předvedou, že práce zde může být stejná zábava a naplnění, jako před několika lety. A to se týká jak Školní, tak Správní Rady. Je nabíledni, že potřebujeme pozitivní vzpruhu, odraz ode dna s dostatečným zrychlením, abychom si udrželi moment a nezastavili se opět za půl roku na nějakém problému.

Tvůj příspěvek udělal první, důležitý krok – vyzval ostatní, aby se ozvali a začali s tím něco dělat. Bohužel, jak to u příspěvků na nástěnce bývá, stačí den nebo dva a nějaká akce je okamžitě přebije. Vyhoří a utichnou, stejně jako přehnaně nadšení lidé. Tento dopis snad přidá celé věci na dynamice, kterou tvůj příspěvek na dlouho nedodal. Kvůli tomu překonávám svou přirozenou lenost, pokud jde o psaní jakýchkoli delších vyjádření a odbíhám v půlce noci od práce k blogu. Abych vyjádřil svou podporu, nabídku pomoci s dalším směrováním a abych i Tebe povzbudil pár novinkami, které Tvůj příspěvek odstartoval, ať už přímo nebo nepřímo.

Ano, nějací lidé se ozývají a ač jich s konkrétní pomocí zatím nepřišlo mnoho, celkově se vzbudil zájem o to, co se v zákulisí děje a z mnoha směrů cítím touhu jakkoli pomoci. Ale co je důležitější, ozvalo se i pár duší s opravdovým nadšením. S nefalšovanou chutí začít věci měnit a formovat, s hlavou plnou nápadů, které je radost poslouchat a s dostatkem odhodlání jít do toho i přes celkovou únavu všech kolem. Mám silné nutkání vzhlížet k těmto lidem jako ke světlu na konci dlouhého tunelu a ve svých kostech, v každém svalu těla cítím, jak se jejich nadšení velmi rychle přelévá na mě. Chtěl bych, aby tato jiskřička naděje nevyhasla a aby konečně rozpoutala oheň, na který tak dlouho čekáme, ale k tomu je třeba dostatek obětavého hořlavého materiálu. Je třeba sehnat další a další posily, tucet, možná dokonce desítky lidí, kteří přijdou a budou ochotni pomoci tam, kde jich bude třeba. Musíme také už v zárodku povzbudit a přibrat případné další skupinky těchto lidí, které se možná někde tiše shlukují. Je zbytečné, abychom se předháněli v nápadech, když můžeme už od začátku spolupracovat. Není třeba někoho obviňovat z pragocentrismu, když nám každá skupinka může být užitečná ze svého domovského města. Hogwarts nám už několik let dokazují, že se komunikovat dá i na dálku, ať už pozitivně, tak negativně. Existuje mnoho snadných způsobů, jak se dorozumět a sdílet nápady, jak předávat instrukce a jak se navzájem korigovat. Rychlosovky a mobil už používá plno lidí, stejně tak se dá použít Facebook, jelikož téměř všichni stejně byli asimilováni a odpor je marný. Stačí jen oprášit staré kontakty, nasdílet nové a nadále je udržovat. Není třeba se vymlouvat na nepřítomnost a neřešit dva týdny nějaký problém, jen protože dotyčný „nečte debatku“.

Týká se to ale i našich starých přátel a kolegů. Nač prohlašovat že vyměníme Správní Radu? Zbytečně se vyvolávají další třecí plochy. Chtěl bych, aby se naše seniorská čtyřka dívala a vypomohla, pokud bude chtít a mít s čím. Dokud nebudou naši práci kazit a projevovat opravdu zlé nebo sobecké úmysly, nepovažuji za správné něco jim vyčítat. Nechci nikomu ukazovat dveře, lidé ze SR mají stejné právo být mrzutí a neaktivní, jako zbytek vedení. Přál bych si aby dostali šanci, stejně jako jsem ji dostal v březnu já. Buď se naší aktivní revolucí sami nabudí a začnou opět pracovat a nebo se to v průběhu naší spanilé jízdy vykrystalizuje samo. Pokud se mezi novou krví objeví někdo, kdo se na jejich místo bude hodit víc, předpokládám, že dojde k přirozené výměně. Sice to poslední dobou nedávají najevo, ale členové SR opravdu vědí, co je pro nás dobré a nedrží si svá místa jen z principu. Na lámání chleba může dojít v případě, že někdo z nich prokáže, že se mýlím. Teď je důležitý postup dál a ne hádky o to, kdo na svém místě nemá co dělat. Kdybychom měli být upřímní a sebekritičtí, tak můžeme zavírat, jelikož tu nejspíš zavazíme všichni, Tebe a mne nevyjímaje. Je nejvyšší čas začít být zase užiteční, nebo alespoň pomoci s klidným přechodem k „těm dalším“. Snad ta první varianta bude zastoupena hojněji.

Nu, navzdory mé snaze vyznít pozitivně se stejně celý dopis nese v melancholickém a rozjímavém duchu. Asi je na nějakou energii příliš pozdní hodina. Slibuji, že osobně budu mnohem více vzrušený a nabuzený a budu zářit optimismem a energií. Prosil jsi mne, abych Ti dal vědět o mém příjezdu do Olomouce. Pokud mi vše vyjde, tak bych se měl téměř celý příští týden (od úterý do sobotního rána, abych byl přesnější) toulat po Olomouci a rekreovat se u Ginny. Budu moc rád, když si na mne uděláš čas a podělíš se se mnou o svůj náhled na věc z trochu čerstvější a uvolněnější perspektivy. Také doufám že tento pátek přijde co nejvíce zájemců do Duhové čajovny v Praze (čili tam, co se obvykle schází Správní Rada) a nechá si od pár nadšených lidí vykecat díru do hlavy. Rád tam uvidím kohokoli, kdo chce mít něco společného s budoucností HO a věřím, že se opět věci pohnou o kousek dál. Rozhodně tě pak zpravím, jak to tam dopadlo.

Mezitím užívej zkoušek a před spaním pij sklenici vlažného mléka. A neber drogy.

Tvůj přítel
Blacký

Tato omluva je určena všem členům projektu HOCZ. Za prodlení všem studentům, kterým narušilo plány či je mrzí, že kvůli tomu budou mít méně vyučovacích hodin. Za nervy všem z vedení, kteří byli nuceni odpovídat na nekonečné dotazy nováčků a cítili se bezbraní. Za zklamání všem jedincům, kteří se podíleli a snažili zajistit, aby vše tentokrát proběhlo hladce, ačkoliv to posléze uvízlo na mě. A rád bych k tomuto připojil i omluvu za loňské nekonané NKÚ a tímpádem ještě o něco odložené zapisování letošních šesťáků.

„Opravdu hluboce se omlouvám a udělám vše pro to, abych vše uvedl do řádných kolejí a zabránil tomu, aby se situace opakovala.“

Při této příležitosti ještě doplním pár aktuálních informací k předchozímu příspěvku. Engal zůstal na svém postu ve Správní Radě, kde nadále plní své závazky v resortu Reprezentace a propagace. Thomasovi po jeho odchodu bylo nabídnuto rovněž místo ve Správní radě a to přebrat resort Personálních záležitostí. Toto místo přijal, čímž dosáhl nejvyššího postu, kterého lze na HOCZ dosáhnout a ukončil tak snad jednou pro vždy svůj kariérní vzestup :) Zaslouží si to, tak mu pogratulujme.

Na závěr tohodle příspěvku bych rád připojil poznatek, že jak už to tak bývá, všechno zlé je k něčemu dobré. Takže po té bouři co se přes HOCZ přehnala se začal trochu čistit vzduch a pokud lidi ve vedení neusnou na vavřínech, možná by se celá situace měla v lecčems zlepšit. S těmito slovy optimizmu se s vámi loučím a nashledanou u dalšího příspěvku. Dá-li Merlin, nebude to další omluva.

po dlouhých třech letech jsem se z několika důvodů rozhodl opustit hocz. Myslím, že máte právo je znát. Hlavní důvod je prostě ten, že jsem unavený. Desítky sov nováčků, co si nejsou schopní přečíst to, že si mají koupit hůlku, bych ještě skousl. Desítky dotazů, kdy bude zápis, už ne. Je to proto, že já, Lukas a Thomas jsme udělali vše pro to, abychom spustili zápis včas a dohnali skluz z minulého roku. Ne tak Derek, který se rozhodl naši snahu bojkotovat a jedinou věc, co jsme po něm chtěli udělal s třítýdenním zpožděním. Pak zde byli další lidi, kteří nerespektovali pravidla, dělali věci přesně naopak, než jsme se dohodli a podobně, ale to už je jiná kapitola. Prostě jsem unavený. Rád bych zde trochu bilancoval.

Co jsem vytvořil, nebo spoluvytvořil- koncepci osnov pěti ročníků létání, koncepci cizích postav, dráčků, kabinetní reformy, výplat pro profesory, brigád.

Co jsem naprogramoval od začátku mého působení jako programátora: výplaty pro profesory, část brigád, lichotič, dráčky, minihry a všechny věci kolem horního menu, vlaky a věci kolem, kouzla pro studenty, a hlavně cépéčka.

Co jsem nestihl: systémové kouzlení, boje s dráčky, další možnosti chatu (předávání věcí a tak) a několik dalších her.

Byl jsem spolu s Alex de Fuego nejdéle bez přerušení „sloužící“ profesor na hocz, postupně vedoucím dvou kabinetů a členem zmijozelské kapituly. Také jsem byl admin, který zabanoval cirka 250 mulťáků, a jiných narušitelů hry. Promazával jsem návštěvní knihu i nemocnici od nadávek a jiných urážek.

Mno a v první řadě jsem byl členem Správní rady. Měl jsem na starosti srazy, reklamu a prezentaci hocz navenek. Na hocz jsem si našel pár přátel a množství kamarádů. Nebojte se, na některé srazy se zase přijedu podívat, většinu vás mám skutečně rád. (Ačkoliv pěkné procento nováčků mně určitě nesnáší). Inu, je čas jít dál…

S pozdravem Marek Tůma alias Engal. a teď přikládám Thomasovo rozloučení:

Dnes uplynulo přesně šest týdnů od chvíle, kdy jsem dal na poradě profesorům jisté ultimátum, či přesněji, rozhodl jsem se, že budu činit pouze to, co mi ukládá sepsaný profesorský řád (který širší vedení svého času sice zamítlo) a pouze v těch ohledech, kdy je mi umožněno tak činit. Touto „stávkou“, kterou brali vážně asi tak tři lidé včetně mě, jsem chtěl protestovat proti skutečnosti, že si zde každý dělá co chce, aniž by se namáhali kdekoliv cokoliv informovat, ba dokonce dodržovat základní pravidla platná několik let. Já jsem vždy zastával názor, že ředitel má vědět o nařízeních ředitele dříve, než se objeví na nástěnce a analogicky bych tudíž měl vědět o věcech, nad kterými mám přímou pravomoc. To se nedělo. Nevím jak vy, kteří to třeba ještě čtete, ale mě opravdu nebaví stav, kdy v okamžiku, v kterém řeknu „bílý“ více jak polovina profesorů vykoná „černý“. Vyskytli se tací, kteří říkali, že na tento post již dnes nestačím, další tvrdili, že do toho nemám co mluvit a že ať rozhodnu jakkoliv, stejně si to zařídí podle svého, a ty, kteří jako vždy říkali, že by to uměli mnohem lépe jsem raději už po těch letech nebral na vědomí. Jiní jsou tak vrtkaví, že něco jiného schvalují, když sedí, a něco jiného, když stojí. Jelikož je mi stále předhazováno vše, co zde nefunguje, hodlám to tedy vzít na sebe, byť jsem s tím nikdy nesouhlasil a odmítal jsem doposud brát odpovědnost za věci, za které nemohu, jako nespuštěné NKÚ, odpovědnost. Dnes, v tomto zvláštním pojetí vlastní odpovědnosti, které mají někteří profesoři, jsem dal své funkce k dispozici vedení školy, ať to dělají ti, co neustále tvrdí, jak to umí dělat lépe. Mají šanci. Mimoto, jaký bych to byl nejvyšší profesorský představitel, když v Radě školy, shromáždění představitelů profesorů, nedokážu prosadit ani základní návrhy (jako například datum zahájení zápisu…).

Existuje mnoho faktorů i osob, které mě k dnešnímu rozhodnutí vedlo, avšak nikdy jsem nechtěl prát špinavé prádlo vedení na nástěnce, neboť na to jsou zde jiní experti. Proto odmítám být konkrétní či jen v obecné rovině uvést všechno. Navíc, pokud tímto vyburcuji vedení, aby si své špinavé prádlo konečně vypralo, budu jen rád, neboť mě se to ani při nejlepší vůli zřejmě nepodařilo.

Přeji tedy všem jakožto opětovný občan hodně štěstí.

Stanley.

Mělo by to asi nést název jako „veřejná omluva“, někdo by to možná nazval…„teď si bude hrát na hodnou holčičku“ a myslet si, že jí to projde; není mi jedno jak to budete brát, ale většina z Vás mi to asi nikdy neřekne do očí.

Víte kdo jsem? Tuším že ano. Ne snad, že bych si tak věřila, ale nejspíš jsem proslavená (^^^). Snad i nechvalně.

Já jsem ta, co v jednom kuse remcá (-la), všude, možná proto, že ve vedení sama nejsem a stále se hrdě hlásím k tomu, že jsem student.

Každopádně…nejsem Arien. A to i přesto, že mi tak spousta lidí říká i irl, JÁ jsem Tereza. Osobním jménem a jsem ta, která se tady, na hocz, vyjadřuje do komentářů na nástěnku, do návštěvní knihy, do debatky Studentské Rady, do „spolky“ (tedy nonrpg místa mé koleje), do školy roleplayingu…Ta co se tady vyjadřuje k dění, chování, zákulisí a ano…v podstatě ke všemu a všem a z valné části i neoprávněně…a v podstatě tak, že někteří z Nás, tady z toho našeho kolektivu, to už nedovedou brát jako oprávněné jednání ani jako pokus o nějakou ještě-snášení-hodnou kritiku. (Nebudu říkat, že se jim divím nebo nedivím.) A já jsem ta, co se má omlouvat.

Když jsem se v neděli dozvěděla, že se pro mě našel trest za mé činy – tedy smazání mé postavy, tak jsem to úplně psychicky nezvládla. Nevím nakolik i vy máte pevné citové pouto ke své postavě, ale po těch letech (od zařazení 1074 dní^^^), mohu popravdě říct, že kdyby se to mělo stát, umře i část mého vlastního já a bohužel to žádná jiná postava nedovede nahradit. Také jsem  zjistila, že to pevné pouto, které nás k sobě váže (jak mě a Arien, tak mě a hocz – nemusíte věřit tomu, že to tady mám vážně ráda, je to tak), je pevné až moc. Brala jsem si a stále si beru příliš věcí osobně, i když tvrzení, že „je to jen hra“, jste už možná také slyšeli.

Když jsem na hocz přišla, byla tady určitá skupinka lidí, ke kterým jsem si vytvořila určitý vztah hned…nebyl ještě tak pevný, jako ten, co jsem si vytvořila s některými později, ale měl jistý řád. Věděla jsem jistě, kdo je nahoře a kdo je dole, či tak a věděla jsem ke komu se mám jak chovat. Ať to zní jak chce hloupě. Ti lidé byli starší (většinou) a nebo se tak chovali a člověk v nich viděl faktické vedení.

V té době mi bylo 14 let a přiznávám se, že jsem byla jiná a podobnou hru jsem hrála poprvé, ostatně taky to navždy zůstala jediná hra s rpg tématikou, kterou jsem kdy hrála.

Pak jsem vyrostla (ne zase tak moc) a postupem času, když tady zůstáváte s velmi úzkou skupinkou lidí, kolem kterých se to točí, a kolem kterých se točí i ti co se tady vyskytují v podstatě „namátkově“ nebo nově, zjistíte…že se k nim Váš vztah mění. V ten okamžik třeba poznáte, že jste nějaký podíl autority dostali i vy (třeba jste šli zcela náhodou kolem) a jsou najednou hráči, kteří k Vám mohou nějak vzhlížet a vy na ně můžete zase náležitě shlížet. A s tou Vaší autoritou najednou přijde i moment, když se začnete cítit, jako někdo kdo má právo jim do toho mluvit. Mohla bych stokrát opakovat, že chci jen hrát, ale přešlo to u mě již do stádia, kdy jsem zjistila, že jako způsob vyjádření se, beru i (někdo se tomu zasměje)komentáře na nástěnce a nejsem sama. Je fakt, že kdybych chtěla jen hrát, tak bych mohla mlčet úplně a otevírat jen okna chatů, ale já říkám…že je to osud dlouhodobých hráčů. Možná jo a možná taky ne.

Jen ta představa, že svým chováním jsem docílila toho, že si někteří lidé, kteří tomu rozumí, řekli dost a můžeš jít, mě naprosto šokovala. Do neděle jsem tedy nechápala ani ň? Ač jsem se v průběhu večera dozvěděla, že bych se mohla vrátit, třeba s novou postavou…ten šok, který pocítíte, taková prázdnota…ta vidina toho, že to psychicky nezvládnete, a že ztratíme lusknutím prstů takový kus sebe sama, to ve Vás vyvolá něco jako šok o velikosti průměrné vlny tsunami na pláži… -.-

Stalo se hodně věcí a mnoho z nich mi přijde jako nedorozumění, jasně…vím co jsem prováděla. A taky jsem to prováděla pořád dokola s čistým svědomím, kterého se dotklo jen namátkou, že mi psal sem tam někdo a říkal, abych se se svým chováním klidnila, nebyl to jen někdo…těch lidí bylo víc. Urážela jsem se kvůli věcem, které jsem vážně vůbec brát nemusela a oplácela to stejnou (třeba i horší) mincí a ano…Existují i lidé, kterým jsem ublížila (doufám, že je jich minimum), minimálně jim pak lezla na nervy, ale žila jsem v představě, že mám právo na to říkat co chci.

Hocz je místo, které Vás změní. Hocz mě třeba naučilo mít svůj vlastní názor, rozvíjelo moji fantazii, našlo mi kamarády na celý život, ale opakuji, naučilo mě mít svůj vlastní názor, jakkoliv je zcestný. Za to se nemůžu omluvit, ale můžu se omluvit jmenovitě těm, které bych jmenovat chtěla a měla:

Lukasovi, který ač mi stejně nevěří a nejspíš už nikdy neuvěří, a který se mi toho hodně pokoušel vysvětlit, zatímco já jsem to nebrala zas tak vážně. Na druhou stranu ten, který mi dovedl říct, že to bere jako omluvené a uzavřené a jako ten, od kterého to teď už vážně beru. Je jeden, kterému bych se tady měla omluvit hlavně.

Engalovi, asi za jeho nedělní a vlastně i předchozí trpělivost a za to, že mi dovedl omlátit o hlavu fakta tak důkladně, že jsem je konečně i dovedla přijmout. Ačkoliv nechtěl abych ho snad ani jmenovala.

Alex, proti které jsem měla jen uraženou ješitnost a naivní představy. (To ta zvěromagie Alex.)

Ginny, za to, že jsem pořád tady, abych jí lezla na nervy zbytečnými dotazy, poznámkami a připomínkami :)

Frey, za to co za mě musela všechno kdy vyslechnout, za tu kritiku a za to, že mě musela bránit. A taky za to, že jí někdo snad bral jako mojí loutku. Nikdy to tak nebylo, není a nebude. To mě mrzí skoro nejvíc.

…

Jsou určitě lidé, které jsem nejmenovala, řekněme, že se jedná o členy vedení, kterých jsem se snad mohla dotknout, mohla jsem Vám kazit hru, mohla jsem Vám brát náladu, chuť, energii, nadšení…cokoliv.

A taky se může jednat o studenty, ke kterým jsem se vyjadřovala. V tom případě šlo ale o jejich hraní a to se mi zdá jako pochopitelný argument k tomu, abych jim do toho mohla mluvit. (Přeci jenom, jsem tu dost často, abych vnímala to co se na chatech děje.)

Ale nikdy jsem nikomu z Vás všech nechtěla kazit hru samotnou a brát Vám z ní požitek…To nikdy. (Neříkám, že se to nemohlo stát.)

Nebudu ale vyjmenovávat lidi, kteří naopak ublížili mě, to by Nám všem asi sotva prospělo. Alespoň ze své strany to teď smažu, můžu jen doufat, že to uděláte i vy a nebo se tak budete prozatím tvářit.

Neříkám, že jsem se změnila, po jednom večeru stráveném na icq, ani potom, co jsem snad definitivně zakopala tu pověstnou „válečnou sekeru“ s Engalem, a snad ani po jedné z části probděné noci a dokonce ani potom co jsem napsala tento článek. Neříkám, že se můžu změnit ze dne na den. Nebo snad, že se někdy změním, ale rozhodně vím, že to jediné co mě dovedlo donutit vůbec k něčemu jako je zamyšlení, bylo to, že bych o něco přišla právě já sama…A nestálo by mi to za to, to mi věřte.

Jen vím, že je to moje poslední šance a jsem za ní neskutečně vděčná…Tímto se tedy omlouvám a děkuji těm nejmenovaným, kteří uvěřili, že mám ještě nějaké (malinké) právo tady s Vámi zůstat a vy máte nějaký (malilinkatý) důvod mě tady s Vámi nechat hrát…jako Arien.

Měla bych asi dodat poslání příštím generacím, vezměte si mě jako odstrašující příklad? Exemplární. Občas se asi vážně vyplatí držet jazyk za zuby a nebo si po sobě dvakrát/třikrát přečíst to, co chceme odeslat než zmáčkneme enter. Abychom aspoň měli šanci zvážit něco než to kvákneme. Často to ani nemusíme myslet tak, jak to vyzní.

A co se týče samotné hry? Enjoy, stojí to za to.

(A slyšela jsem taky, že „objektivní kritika“ k psaní patří, tak klidně do toho, třeba se naučím, jak se to dělá :))

Bývaly časy, kdy tohle byla tradiční hláška mezi těmi, co se pohybovali ve světě role-playingu. Teď už jí asi mnozí neznají, ale hádám, že existuje mnoho další podobných, které mají společného jmenovatele. Vyhrocení vztahu mezi hráčem a gamemasterem.

V posledních dnech se stalo několikero událostí, které mě nakonec přivedly k tomu, napsat o tomhle vztahu, jeho podobě a důležitosti pro role-playing, a smyslu celého role-playingu vůbec, tuhle úvahu. Některé z těch událostí nebyly nijak negativní, patří sem například příprava nového dobrodružství pro naši skupinu hráčů Dračího Doupěte (způsob jak se odreagovat od přípravy na zkoušky). Jiné byly dosti nepříjemné a hlavně alarmující, neb jsem poznal, jak málo jsme byli schopni o role-playingu sdělit těm, které tady k němu nějakým způsobem vedeme. A to přitom má být jeden z hlavních cílů projektu.

Toto své pojednání, napůl zamyšlení, napůl snaha o vysvětlení, začnu tím, že nějakým způsobem opíšu, kdo je to onen „gamemaster“. Gamemaster je vládce hry, pán jeskyně, dungeon master, role-playing admin, osud, vypravěč. Je to ten co má hru na starosti. Úkolem gamemastera je vést hru. Stavět postavy hráčů před problémy, které oni musí řešit, a dle své úvahy jim naznačovat cestu, vést je za ruku, nebo jim dát úplnou volnost v rámci jejich možností. Výsledkem celého tohoto procesu má být mimo jiné i přínos pro hráče v podobě zkušeností s řešením problémů, pohled na problémy jinýma očima a pak samozřejmě zábava.

Mezi gamemasterem a hráčem se v průběhu hry vyvíjí vztah a na základě toho vztahu a vzájemného poznání může gamemaster připravovat lepší zápletky a překážky, ušité daným lidem na míru… ne proto, aby si šli na ruku, ale aby to bylo pro hráče zajímavou výzvou. Výzvou, která potom přináší to, co má hra přinášet, tedy krom už zmíněné zábavy a nesmírně důležitých zkušeností také pocit uspokojení nad vydobytým vítězstvím.

Proto a jen kvůli tomu Gamemaster vdechuje život okolnímu prostředí, lidem (slavná CP) a je i Osudem. Ano, je bohem svého světa a má k dispozici všechny legální i nelegální prostředky k tomu, aby učinil prakticky cokoliv. Ale to neznamená, že je zlomyslným bohem! Na základě toho, co jsem napsal výš víme, že on se nesnaží postavy hráčů mermomocí zabít, nebo se vyžít na jejich týrání – předkládá jim své zápletky, vytváří výzvy, vytváří překážky, všechno s cílem… neopakuji se už? Ano, je to kvůli zkušenost, zábavě a pocitu uspokojení.

Hráč ale musí pochopit, kdo hru vede… musí přijmout status quo. Má postava je ve světě, jehož fungování těžko ovlivním já jako hráč jinak, než skrze činy mojí postavy, která se musí postavit všemu, co si pro ni onen svět přichystal. Jako my sami v reálném světě. Rakovinu si taky nevybíráme a těžko to s někým uhádáme.

Ovšem, existuje kasta hráčů, a nemalá, která to odmítá přijmout… snaží se z gamemastera vybít mimoherně výhody, snaží se hru tlačit svou cestou, zištně používají znalosti hráče pro rozvoj vlastní postavy, neustále se ohánějí různými pravidly (i když slovo gamemastera stojí nad pravidly, to je základní zákon – on může všechno), stěžují si, cítí se ukřivděni, neustále komentují činy gamemastera a snaží se jeho rozhodnutí jakkoliv obejít, hledají skuliny a prudí. Nevím proč existují, ale jsou. Ve všech RP hrách.

Když to hráč odmítá pochopit, je plným právem gamemastera použít svoje božské schopnosti a tentokrát s plnou silou své zlomyslnosti (už chápete citát na začátku… pravda, jsou i elegantnější řešení, ale tohle je prostě klasika). Proč ptáte se? Když hráč nemá zájem o vybudovat si vztah s gamemasterem a dát mu možnost dělat jeho práci (už se nebudu opakovat, co to obnáší), tak proč by ji gamemaster měl dělat? Když nepomůže domluva, obvykle prostě postavu zabije a když hráč nechce pochopit, kde udělal chybu, udělá nad ním křížek a najde si někoho jiného. Onen hráč očividně prostě nepochopil pointu hry…

Naopak hráč, který pochopil, může čekat na skvělé herní zážitky, které se mu gamemaster pokusí ušít na tělo a skrze které bude mít možnost poznat nové a často netušené pohledy. Není potřeba nikomu lézt do zadnice, ba dokonce můžete dopadnout stejně jak v tom opačném extrému, tedy s kulovým bleskem v hrudi (nebo snad kulkou?). Je třeba přijmout status quo, protože o tom ta hra je. Já jsem hráč a on pro mě připravuje hru.

Kdyby to tak nebylo? Co kdyby byla hra podle hráčů? Kdyby neexistoval gamemaster, nebo šel hráčům na ruku? Prosté. Hráči připravující si zápletky sami pro svou postavu se brzy přestanou bavit – buď vědí, jaké je čeká vyústění, nebo vědí, že to vlastně nemá žádnou pointu a je to jen zabíjení času. Nebo možná brzy získají snadno všechno co pro svou postavu chtěli – peníze, moc, uznání, supermocné kouzlo, absolutní volnost, to je jedno… opět to skončí nudou.

Jednou za čas se člověk může zabavit tímhle. Nebo třeba interakcí s ostatními hráči. Ale není to ono. Vždyť nemusíme chodit daleko, stačí se nakouknout do Velké síně, kde vidíme všechny ty co tam sedí a nudí se. Někteří z nich nepochopili, že to co se děje ve vedlejší místnosti je tam pro ně. Jiní se zase přehltili tím, že se bavili sami a chtějí něco nového. Proto jsou tu gamemasteři, kteří přinášejí nové zápletky, nové příběhy, nová překvapení, nové zážitky, nové zkušenosti… už se zase opakuji, co? Od správného gamemastera se těžko předem dozvíte, co Vás čeká a co máte udělat pro to, aby jste to zvládli… v opačném případě se situace nakonec zvrátí v to, co jsem popisoval v předchozím odstavci. Zkrátka a jednoduše, gamemaster vnáší do hry tajemství, přináší něco, co musíte řešit, aniž by jste věděli, jaké je řešení. Proč? Protože jste to nevymýšleli vy, ale on. Pro vás. A proč to udělal. Důvody už teď přece znáte.

Už chápete o čem to je? A teď trochu konkrétněji k naší situaci. Na HOCZ je teoreticky gamemasterem ten, kdo vládne mocí vypravěče a je součástí širšího vedení, tudíž každý občan a člen vedení školy (ti bílí a hnědí). Prakticky to ovšem s vykonáváním této práce není tak žhavé. Věřte, výuka, opravování úkolů, řešení každodenní agendy, hádání se studenty, nebo mezi sebou (nic není ideální) většinou člověku vezme náladu a energii se plně věnovat této práci. Není to dobře, my to víme a snažíme se s tím něco dělat. Přesto tu pár zběhlých jedinců je (některé v tom co občas vymyslí obdivuji), tak jim dejte prostor a zapojte se. Už víte jak.

Zapojte se jako správní hráči a vězte, že z vaší strany je to to nejlepší, co můžete udělat pro to, aby se ve vedení objevil větší počet kvalitních gamemasterů. Když budete jejich snahy ignorovat, nebo s nimi otevřeně bojovat, buď je otrávíte, nebo vyvoláte příslušný protiútok. A věřte, s bleskem z nebe se vaše postava nepopere.

Díky za pozornost.

P.S.: Pro další informace doporučuji si příslušnou problematiku vyhledat na webu, můžete začít například s wiki. Velice poutavým způsobem se tímhle zabývá i povídka Leonarda Medka „A mezky své tupohlavé…“, publikovaná ve sbírce „Kostky jsou vrženy“. Stojí to za přečtení. Vůbec celá sbírka.

P.P.S.: Autor této slátaniny se gamemasteringu věnuje už více než deset let.