Stránka s informacemi o vývoji projektu HOCZ.org
Dopis pro tebe (od Ginny)
23 července 2009, Blacky @ 22.41

Venku se ženou mraky, studený vítr mi shazuje prádlo ze šňůry. Před pár týdny bych si pomyslela, že je to stejně nepříjemná atmosféra jako na HOCZ. Teď vím, že je to naopak. Vítr mou pochmurnou náladu odfoukává kamsi pryč od mých myšlenek a to prádlo posbírám.

Víš, něco se změnilo a já mám neskutečnou touhu ti říci co. S odstupem času, s přemýšlením sama se sebou jsou zjistila mnoho věcí, díky kterým se mi lépe spí, přemýšlí, díky kterým jsem zjistila, kudy vede ta cesta, kterou tak dlouho hledám. Nevím, zda ta cesta je dost široká i pro tebe, ale to záleží na tobě, jestli se na ní budeš chtít vejít. Jestli bude v tvých očích pro tebe správně vydlážděná.

Chci ti napsat jen pár slov a vět, které změnili můj pohled, můj přístup a možná mění i mne samotnou.

Přišla jsem na to, že když jsem v pohodě já, je i mé okolí v pohodě.Když budu mrzutá já, nebudu schopná pro své okolí nic udělat. Tak jsem si sedla, vzpomněla si na tebe, na naše kamarády a na hocz. Pár dní jsme takhle seděla a zjistila jsem , že prvně musím myslet sama na sebe. Tak jsem začala myslet na sebe Vzpomněla jsem si na to, proč jsem na hocz přišla, co mě tu drželo, kdo mě tu držel a proč jsem tu dělala co jsem dělala. Pomalu se mi rozhostil na tváři úsměv, protože jsem si vzpomněla na tvůj výraz nadšení, když se hrál pěkný kvest, když byla na vysvědčení pěkná zníka a když jsme se všichni někde sešli. Vzpomínky na můj důvod tu být mi vrátili mou ideu, se kterou jsem tu začínala a na kterou jsem zapomněla. Víš jaká ta idea byla? Osobně si myslím, že se tolik neliší ani od tvé, nebo ostatních. Byť máme rozdílné názory, občas se pohádáme nebo se neshodneme, věřím, že základ máme oba stejný. Jsme tu pro sebe, pro ostatní, pro naše vzájemné pobavení, uspokojení nás všech, pro tu touhu něco tvořit, někomu udělat radost, někam patřit a být něčeho součástí. Něčeho, co má mnohem hlubší smysl než si myslíme.

Víš co mě ale strašně trápí? Že se už nedokážeme v klidu zamyslet. Zamyslet a přijít na to dobré a pořád vidíme to špatné. Naučila jsem se krásnou věc a s tou se chci podělit i s tebou. Myslet negativně zabíjí tebe, tvé snahy, tvé úsilí a tvé okolí. Naučila jsem se na všem špatném vidět protiklad. Najdu si tu nejhorší možnou variantu, toho, co by se mohlo stát a hned k tomu najdu přesný protiklad. A ejhle..Najednou oboje vypadá reálně. Když jde totiž jednou jedním směrem, zákonitě to musí jít i opačným směrem. A když vidím, že to jde i tou dobrou cestou, držím

se toho a vyvaruju se toho, otočit se směrem opačným. Věříš, že to pomáhá? Zkus si to..Třeba..na stole máš hrnek horkého čaje? Co je to nejhorší co tě napadne? Vyleje se ti do klína a popálí tě..opak je ale lepší, bude to strašně dobrý čaj a ty si ho vychutnáš s polomáčenkama a bude ti strašně dobře a čaj se rozhodně nikam nevyleje. Oboje je dost reálné.A obojeho můžeš dosáhnout. Stačí jen chtít. Myslet na to lepší je mnohem příjemnější a uvidíš, že i ty se budeš cítit lépe.

To stejné, jako když pořád poukazujeme na to, co je špatně. Ale jakmile je něco dobře, necháme to být, jako samozřejmost. Kde je jedna strana musí být i ta druhá. Kde je negativní kritika, musí mít protiklad – pochvalu. A na tu zapomínáme. Vzpomeneš si, když ti naposledy někdo poděkoval za nějakou maličkost, kdy tě někdo za něco pochválil? Já si fakt nevzpomenu. Stejně i tak naopak. Pokud něco chci, musím to stejnou mincí oplácet. Osobně se přiznám, že s tím chválením a vděkem jsem s tím taky dost na štíru. Ale abych ti pověděla pravdu, je mi mnohem lépe, když jsem si to přiznala a vidím, jak moc to ubližovalo mě. Teď alespoň vím, jak se cítí mé okolí. Chápeš mě?

Taky jsem měla strach. Strach mi bránil strašně moc ve strašně moc věcech. Ale dokázala jsem se s ním pracovat. Smířila jsem se sama se sebou a naučila jsem se mít ráda sama sebe. Vím, že strach mě brzdí. Určitě ten pocit znáš. Třeba tady na hocz. Moc dobře si určitě pamatuješ, jaké to je mít strach s něčím přijít, na něco se zeptat, něco navrhnout. Ale proč mít ten strach? Co hrozného se může stát? Že s tebou nebude někdo souhlasit? Že ti nápad smetou ze stolu? No a? Ty máš mít ale dobrý pocit, ze své snahy. Tvoje pocity jsou to nejdůležitější. Pokud máš pocit, že máš co říci, neváhej a udělej to. Za tvá slova ti nemůže nikdo nic udělat. Je to tvá myšlenka, tvůj nápad, tvé rozhodnutí. Jsi to prostě ty. A bát se sám sebe je to nejhorší co můžeš udělat. U mě to funguje. Nebojím se sebe, tudíž se nebojím ani tebe, ani nikoho jiného. Jsou to možná složitá slova, ale je to tak.

Když píšu tyto řádky, pořád přemýšlím jak pomoci té „strašné“ situaci tady na HOCZ. Máš pravdu, nelíbí se mi v jakém stavu to všechno je. Ale proč to v tom stavu je? Protože jsme to tam nechali dojít. Ale na druhou stranu, všechno zlé je k něčemu dobré. Nic se neděje bezúčelně. Možná ti to bude připadat jako klišé, ale já vím, že tohle zvládneme, posuneme se dál a všechno se to vyřeší a všichni si vzpomeneme na to, co vlastně chceme. Zní ti to asi dost naivně. Ale opravdu stačí aby člověk chtěl. Aby měl tu chuť. Můžu se tu snažit ti ji vrátit, promlouvat ti do duše, ale sama dobře vím, z vlastní zkušenosti, že pokud se sama nepřesvědčím, sama nebud chtít a sama v sobě nenajdu ten aleán, nadšení a radost, NIKDO mě k ničemu nedonutí. A myslím, že to stejné bude platit i u tebe. Já vím, že ti na našem projektu záleží, vím že to tu může být skvělé a vím, že to tu máš za své.

Stejně jako my všichni ostatní. Jediné co pro tebe teď mohu udělat, je být tu pro tebe, pro sebe…popřát ti hodně štěstí a nepřestat bojovat. Tenhle projekt nám obou přirostl k srdci a pokud ho chceme vytvořit, utvořit a dotvořit, musíme chtít. Mě se chce..a co tobě?

Ginny

p.s. vzpomínáš?



9 komentářů a “Dopis pro tebe (od Ginny)”


  1. Susanne — 23. 7. 2009 @ 22.53

    HOCZ se chtělo rozvádět se svou drahou polovičkou, bez které by nebylo úplné. Drahá polovička to nechtěla nechat být a tak si pořídila miminko. Teď jen záleží, jak moc nás to další společné dítko, které máme vychovat spojí a jestli vydržíme dýl, než jen do té doby, kdy dítko odroste dětským střevíčkům… No chtít holt musíme všichni…

  2. Ginny — 23. 7. 2009 @ 22.55

    nemusíme chtít všichni..nikdy to stejé nechtějí všichni..ale na základu se myslím schodneme..alespoň ti, co vím e proč to chceme a víme, že to chceme..:)

  3. Dean Caseback — 23. 7. 2009 @ 23.36

    Musím se přiznat, že osobně mě, co se týče organizačního hlediska etc. HOCZ, mi tenhle dopis moc nedal:) je sepsaný krásně a nejspíš zapůsobý na lidi, kteří tu éru pamatují, i ve mě ( a to jsem na HOCZ zatraceně krátce ) to vzbouzí jisté… myšlenky, možná i vzpomínky které nemá, prostě fantazie se bouří a vidím tu slastnou minulost, která byla plná energie, ovšem pomalu vyprchávající.

    Snad máš pravdu a snad se to zvedne s novou vlnou znovu nahoru. Jak by řekl můj profesor na technické vybavení = pozvedni se duše z prachu :)

  4. Ginny — 24. 7. 2009 @ 0.19

    z organizačního hlediska ti to nic dát nemělo..spíše se jen zamyslet nad sebou, nad tím co dělá, co by jsi chtěl a proč tu jseš a tak..:) to byl záměr..:)

  5. Carla — 24. 7. 2009 @ 8.03

    Nu, hezky sesáno Ginn. :) Pro toho, kdo pochopil, tomu to něco dalo. Mi připomenutí rokování a ještě kousek elánu a nadšení navrch té hromady, kterou jsem si odnesla z čajovny :)

  6. Sammarin — 24. 7. 2009 @ 12.12

    Vzpomínám.
    A znovu chci.
    Co víc k tomu dodat. :)

  7. Ginny — 24. 7. 2009 @ 14.09

    Sammarin..ani nevíš jak moc ráda za to jsem..:) welcome back..:)

  8. Sneaky — 25. 7. 2009 @ 17.14

    Ginny, sice jsem na HOCZ teprve dva roky, takže si nemůžu pamatovat na jeho začátky a na dobu, na niž poukazuješ odkazem na ono (moc pěkné, btw) video. To ale nemění nic na tom, že jsem tady našla spoustu úžasných lidí, za které jsem moc vděčná a zažila jsem na HO (online či na srazech) skvělé chvíle. Proto díky, že jsi mi to tímhle dopisem připomenula a dodala mi více chuti, abych nikam neodcházela a bojovala za to, co na tomhle místě tak miluju. :)

  9. Ginny — 27. 7. 2009 @ 20.51

    Sný..to já děkuji..:))


Comment